29., 30., 31.7.

Stojíme na festivalu v Klaipedě. Nemám čas popisovat všechny události těchto dní a tak budu pokračovat až odplujeme. Smutné je, že se nám nepodařilo sehnat jeřáb, který by nás vytáhl alespoň na 1den z vody, ani možnost vlézt do vody a doškrábat to, co Honza začal na Gotlandu. Jsme vázáni smlouvou s organizátory festivalu, že tu budeme stát pro lidi a v portu je tak velký provoz, že vlézt do vody by bylo nebezpečné. Jediné co jsme mohli udělat, je přerovnat 0,5 tuny zátěže z příďového skladu do zadní části strojovny a pod podlahu do kapitánské kajuty, což způsobilo posun těžiště o 1 tunu. Slibuju si od toho snížení příďové vlny na přídi, zmenšení odporu lodi a také to, že uneseme více plachet na zádi.
Asi to nebude stačit, ale co se dá dělat, tyhle závody jsme holt vlastní chybou projeli. Nemyslím na nic jiného, než jak moc mě to mrzí…

Do Klaipedy

Za celou noc se vítr otočil tam a zase zpět. Dojíždíme za tmy ve velkých zadobočních vlnách, Chvílemi hustě prší a snižuje se dohlednost jen na desítky metrů. Loď se divoce kýve a míří přímo mezi majáky v Klaipedě. Někteří lidi mají pocit, že to bude její poslední. U pobřeží se vlny ještě zvedají, ale jakmile proklouzneme mezi vlnolamem, máme vyhráno. Na řece na našem místě však stojí jiná loď a tak na 3 hod. házíme kotvu na druhé straně portu. Všichni jsme unaveni.
Ráno přeparkováváme na řeku. Není to snadné, protože musíme procouvat mezi již uvázanými loděmi. Do večera jsou všichni jako praštění a nic moc se nestalo.

Nabíráme přímý kurz na Litvu

Ráno ve 3 hodiny plujeme dál. Vymotat se z velmi mělké zátoky a neškrtnout si je trochu oříšek, ale povedlo se. Taháme plachty a plujeme na jih ostrova. Tam nabíráme přímý kurz na Litvu. Dopoledne ještě fouká 15 kn z boku, ale po něm přichází bezvětří. Nahazujeme brumlu a mažeme na motor. Dá se říct, že je loď cca o 0,5 kn rychlejší, ale pořád to není ono. Uvažuju o tom loď v Klaipedě vytáhnout z vody a natřít, ale je otázka, kolik by to mohlo stát.
Na Baltiku je společné Rusko-Čínské vojenské cvičení. Dostali jsme nařízeno se tomu vyhnout jak jen to půjde a v případě konfliktu neklást žádný odpor. Je úžasné, jak jsme na toto setkání připraveni. Na palubě máme jak Číňanku, tak Rusku. Těšili jsme se že uvidíme nějaké vojenské lodě, ale kolem je mlha s dohledností v desítkách metrů. Jestli se potkáme, tak nosem a pak už nebude prostor pro vyjednávání. :-D
Společně s Jamajčanem je občanka Čínské lidové republiky zajímavým členem posádky. Yang Li je velmi tichá skromná, ale zároveň hodně učenlivá holka. Je neuvěřitelné, jak se snaží a rychle chápe. Není to jednoduché být na tak moc cizí lodi a zapadnout. Zvlášť když má posádka nařízeno ji hlídat, aby nechodila nikde s metrem. Nechceme totiž flotilu nových, levných La Grace.

„Chčije a chčije“,

„Chčije a chčije“, ale jak říká praktik: „No, tedy aspoň, že nesere“ Omlouvám se, ale zima tu je a leje tu jak z konve a to si člověk servítky nebere…
Dnes nemáme plán. Chtěli jsme plachtit, jenže v tomhle nečase se nikomu nechce, a tak nabíráme kurz Belfast marína, kde v poledne přistáváme. Všichni vypadli do zdejšího muzea Titaniku a já s Honzou pereme potahy….
Když se otočil proud, jedeme dál. Tady se holt 6 hodin pluje a 6 hodin čeká. Plavba proti proudu na motor je pomalá (loď se vleče i pod 3 kn) a vzápětí to jede 10kn. Tak to jde až do 3 hod. ráno. To nám rychlost zase spadla, takže jsme hodili kotvu a šli spát.

Islay - destilérky a tileni

Ráno vyplouváme před snídaní. Všichni mluví jen o destilérkách, a tak mířím na ostrov Islay. Cestou míjíme druhý největší vír na světě. Vodní kolo o průměru cca 500 m je postrachem zdejších rybářů i jachtařů. Dnes a v tuhle dobu však jede jen málo, možná je to ale i dobře…
Destilérka byla super. Pár lidí skončilo u ochutnávek, ale někteří absolvovali i prohlídku, jak se ta dobrota vyrábí. My, co alkoholu neholdujeme, jsme šli s dětmi na pláž a udělali jsme dobře, protože se tam válela kolonie tuleňů.

Neptunovy schody

Dnešní plán je jasný. Překonat Neptunovy schody a vzhůru na moře. Po jednom zdymadle a cca hodině plavby se k nim dostáváme. Je to soustava 8 zdymadel a dvou mostů. Jejich spodní část (přestože i ta je ještě za zdymadlem) už ovlivňuje příliv, a tak nás do nich pustili až za 3 hodiny. Alespoň se Merlin může proběhnout a my prohlídnout tuhle báječnou technickou památku. Cesta lodí dolů v s převýšením kolem 20 m nám trvá 2 hodiny. Zdymadla už jsou pro nás rutinou ale příjemné je, že nám přímo před nosem dvakrát projel parní vlak, který všichni známe z Harryho Pottera nebo Tmavomodreého světa. Poslední zdymadlo a jsme na moři a po 30 NM jízdy na motor házíme kotvu u městečka Oban v zátoce naproti. Na jeho prohlídku už není čas, protože je noc. Večerní slunce nad krásnou Skotskou krajinou ovšem zůstane v našich srdcích ještě na dlouho.

33 metrů nad hladinou moře

Vstáváme, abychom stihli první ranní zdymadlo. Přestože jsme byli objednáni, dostáváme se až do třetího. Zdejší soustava komor nám pak zabírá celé dopoledne.
Právě jsme dosáhli bodu 33 metrů nad hladinou moře. Jezero Loch Oich a po něm Loch Lochy jsou zároveň nejkrásnější. Mají ostrůvky a rozprostírají se v zalesněné krajině. Dnes už občas prší, jak se na Skotsko sluší. Z časových důvodů se moc nezastavujeme. Jediné, co jsme si neodpustili, je zastávka u potopeného vraku Eala Bhan (Gaelsky psáno Bílá Labuď). Ta ztroskotala na nový rok 2015 a překvapivě i po dvou letech je v ní k nalezení stále mnoho potřebných věcí. Již menší radost mi udělal zpustošený hrob Cathleene v podzemí hradu Invergarry. Urna v sametovém obalu, kterou jsme zde našli před dvěma roky, byla někým vysypaná a nedbale pohozená na zemi. Uspořádali jsme ji s dětmi pohřeb a udělali důstojný hrob s křížkem. Doufám, že její duše našla klid.
Do večera jsme překonali obě jezera a začali hledat klidnou zátoku na noc. Jedna se nám obzvláště líbila. Mapa ukazovala hloubku kolem 10 m. La Grace driftovala zátokou a my připravovali kotvu. Náhle to však zadrncalo a my se zastavili. Hloubkoměr ukazoval 4,9 m, a přesto jsme prokazatelně stáli na mělčině – sakra. Motor na La Grace i člunu šel na plné obrátky a nic. Uvízli jsme. Svolali jsme všechny lidi a posunuli je na záď – opět nic. Jako by nás něco drželo.
„Tak všichni na příď a člunem tlačit vpředu z pravoboku“
Ono se to nezdá, ale 35lidí je skoro 3tuny. Loď se dala pomalu do pohybu vzad.
„Tak sláva – bůh žehnej nápadu zpevnit náš kýl traverzou!“
Zakotvili jsme nedaleko a večer si udělali táborák. Opekli si maso i buřty a zazpívali při kytaře. Byl to krásný večer. Pršet začalo až v noci a vydrželo to až do rána.

Jsme atrakce, dobýváme hrad, potkáváme krajany

„Vstávat lajdáci, čeká nás velké dobrodružství – vyplouváme!“
Asi za 30 minut to byla pravda. V ústí kanálu, těsně před vjezdem na jezero se motor zastavil. La Grace začala nekontrolovatelně splouvat. Honza letěl do strojovny, já do člunu a Robin připravit kotvu. Nikdo z ostatních lidí na palubě nebyl nervózní, asi si mysleli, že jde o cvičný poplach a netušili, že jim jde o život, dál snídali. Tím ošklivým, nevkusným a pramálo historickým člunem, co bych podle názoru některých LH (living history) neměl mít, jsem dokázal táhnout La Grace na bezpečnou vodu rychlostí skoro 1,6 kn. Závada se naštěstí ukázala jako triviální. Pumpička odvzdušnění nafty netěsnila a zavzdušnila palivový systém. Tak sláva – jedem…
Na jezeře Loch Ness stojí za vidění hrad Urquhart. Je to poměrně hezká a často fotografovaná zřícenina. LG stojí na kotvě pod ním jako krásná kulisa. I přesto naši lidi musí letos zaplatit 8 liber vstupné. My, co už jsme tam byli, se jdem raději podívat do Nessielandu na plovoucí betonovou sochu zdejšího jezerního monstra a nebo třeba ponorku, která ho v 19.století neúspěšně hledala.
Za další hodinku plavby jsme se přesunuli do jižní části a pěšky se vydali k nádherným Foyerským vodopádům. Minule jsme je nenašli, protože jsme k nim vyrazili po špatné straně řeky. Stojí ale za vidění, a proto jsem se sem musel vrátit!!! I Merlin je z dvouhodinového lítání po lese nadšený. Potom taháme plné plachty na celém předním stěžni a s 10 kn zadním větrem majestátně plujeme k Fort Augustus až do večera. Nádherné je sledovat narychlo zastavující auta na břehu nebo třeba blikající blesky fotoaparátů za skly autobusu plného turistů, co jezdí po břehu jezera. My i La Grace si to užívá.
Dnes byl krásný den bez deště. Zakončili jsme ho dalším hororovým příběhem a promítáním dětského filmu „Já a moje příšera“ o přátelství kluka s tvorem z jezera.
Pod námi je už sladká voda z jezera Loch Ness, a protože tu máme děti, vyprávíme jim každý večer hrůzostrašné příběhy. Mám pocit, že dávní obyvatelé chránili tuhle zem hlavně strachem a zde v podstatě není příběh bez uřezaných hlav, mrtvých a utopených lidí a strašidel typu Kelpie (Vodního koně), Selpie (nalůl ženy a tuleně) apod.
Večer nás ještě přišla navštívit posádka Českých a Slovenských hausbótů. Kluci jsou prý otužilci, co plavou napříč všemi jezery. Ale (podle mě) hlavně blázni, co dokáží být ve vodě 15°C studené. Jsou ovšem dobří, Loch Ness přeplavali za 10 hod, a to byl dosavadní rekord skoro 11hod.

Z Lossiemouthu do Dochgarrochu

5 minut před půlnocí ve 25 kn větru přistáváme bokem v úplně malém přístavu Lossiemouth. Podle mapy je tu jen 0,4 m hloubka, ale před chvílí vrcholil třímetrový příliv. Naložení cca 20 lidí bylo bleskové. I tak nám za 30 minut uteklo přes 20 cm a máme to přes mělčiny jen tak tak. Uvíznout tady by byla katastrofa. La Grace by zůstala ležet na boku v mělké vodě 10 hod. Co by se ji stalo ani nechci domyslet.
Všechno klaplo a během chvíle jsme na otevřeném moři. 30 kn vítr a proti vlny lodí hází ze strany na stranu. To tedy fakt neocení ti, co jsou na moři poprvé. Rychlost klesá a La Grace se harcuje k Inverness celý zbytek noci.
Ráno je ale krásné. Mlha na zelených kopcích, klidný záliv, pevnost, maják a teplý šálek čaje.
Otočil se proud, takže pod mostem jsme proletěli 10 kn rychlostí.
Pak první zdymadla a přistáváme v Dochgarroch nad Inverness. Konec dobrodružství, začíná nejlepší plavba na kterou jsem se těšil.

Se stálou posádkou k západu...

Práce začíná hned před snídaní. Do toho dotankováváme naftu, platíme atd. V poledne je loď nachystaná odplout. Lidi se rozdělili na ty, co chtějí počkat v Inverness a ty, co chtějí naskočit cestou. Začíná boj s časem. Aby toho nebylo málo, tak se na moři začaly zvedat vlny a protivítr. La Grace se jen se stálou posádkou teď statečně probíjí vlnami k západu…